Svalové křeče mohou mít různý původ. V plavání to bývá nejčastěji nedostatečné zásobování tkání tekutinami, nedostatek minerálů, přepětí (únava) nebo následky podchlazení organismu. Dosti často se tyto příčiny kombinují. Zatímco v plaveckých bazénových závodech se s křečí při samotné soutěži téměř nesetkáváme, u dálkoplaveckých závodů jsou celkem běžné hlavně u méně zkušených a méně trénovaných plavců.

 1, Je třeba pít dříve než pociťujete žízeň (nejen sportovci, ale i běžná populace to často nedělá), nejlepší je minerální voda s trochou citronu apod.

To však neplatí před závodem či při závodě samém. Tam je naopak třeba se  minerálek sycených CO2 přísně vyvarovat. Nedělají dobře zažívacímu traktu neboť se po nich říhá. U závodů do 3km není třeba nějak zvlášť tekutiny doplňovat během závodu u delších ano (u 5km už je to alespoň 1x  vhodné). Používají se různé hypotonické nápoje, které nejen že dodávají vodu a minerály, ale obsahují také jednoduché cukry, které pomáhají doplňovat glykogen obsažený v játrech a krvi. Zabraňuje se tak snižování výkonu poklesem (vyčerpáním) hladiny cukrů v organismu. Obecně se říká, že dospělý trénovaný sportovec má hladinu cukrů vyčerpanou zhruba za 2 hodiny při submaximálním nepřetržitém vytrvalostním výkonu.

2.  Proti křečím se také doporučuje zvýšený přísun hořčíku už  den před závodem, který seženeme v tabletách nebo v přirozené podobě v hrachu, pšeničných klíčcích, lněných semíncích, ořechách či tmavém chlebu. Rovněž větší porce soli může v tomto období sehrát pozitivní úlohu díky vysokému obsahu sodíku.

3. Rovněž dostatek  vitamínů  B je dobrou prevencí před vznikem svalových křečí. Je obsažen především v listové zelenině, luštěninách, celozrnných výrobcích apod. Nebo formou B komplexu v tabletách.

4. Další příčinou křečí v dálkoplaveckém závodě může být předchozí nevhodná zátěž namáhající svaly dolních končetin především prstů a lýtek. Jedná se např. o dlouhé pochody, náročný běh i těžkou cyklotrasu. Čili před závody je lépe pohybové aktivity pečlivě promýšlet.

5. Proti celkovému prochladnutí recept neexistuje. Je třeba znát svou míru otužilosti, pravidelně plavat v chladné vodě nebát se občas použít i studenou sprchu. Délku tratě zvažujeme nejen s ohledem na naši vytrvalost, ale i otužilost. Během závodu nečekáme až nás křeč naplno "chytí", ale občas zvláště v závěru závodu se snažíme vědomým zvýšením intenzity práce nohou zjistit, zda už nám někde svaly netuhnou. V kladném případě je třeba zvážit riziko a pokud nejsme blízko břehu, tak raději zvolníme tempo a necháme chvilku nohy odpočívat nebo i na chvíli změníme způsob plavání. Křeč se nás obvykle nezmocní najednou, ale příznaky přicházejí zvolna. V každém případě je lepší křečím předcházet.

Tréninkové deníky slouží k evidenci absolvované tréninkové zátěže, zaznamenávání osobních pocitů, výsledků speciálních i obecných testů a výsledků ze závodů. Učí děti tréninkový proces plánovat a vyhodnocovat, zamýšlet se nad svou aktivitou a pravidelným, soustředěným přístupem k tréninku. Zpočátku postačí evidovat po dnech kilometráž v plavání, běhu, kole v km s přesností na jedno desetinné místo a čas posilování či protahování v minutách. Specielně bych chtěl vědět kolik a v jakých sériích děti posilují s gumami. Deníky si občas vyberu ke kontrole. Na konci týdne by si někde dole měly děti dělat průběžné součty. Stejně tak po jednotlivých měsících. Zpočátku lépe vést deník tužkou a až se to naučí, tak přejít na propisku. Cena deníku je lehce zaokrouhlena nahoru včetně nákladů na dopravu.

V srpnu jsme začali téměř ideálním způsobem roční tréninkový cyklus. Plavání, kolo, atletika, gymnastika, míčové hry (pouze 1x). To by byla ideální náplň suché přípravy pro děti 10-12 let. Vstoupili jsme tak do tzv. přípravného období, jehož hlavní náplní je vedle všestranné přípravy na suchu i zdokonalování techniky všech plaveckých způsobů, budování obecné vytrvalosti či ještě obecněji zdatnosti na všestranném pohybovém základě. Bohužel nejsme sportovní škola, abychom mohli obecnou přípravu na suchu i speciální ve vodě optimálně kombinovat. Ani tréninky ve vodě ideálně nezohledňují potřeby plavců této věk. kategoie. Podobně jako u krasobruslení bych zavedl tzv. povinné cviky, kdy se pomocí různých koordinačních cvičení ve vodě (tzv.technické cvičení) cizeluje technika plavce. Na to jsou dobré zvláštní tréninkové jednotky (dělal jsem to vždy na ranních trénincích), které nejsou náročné na fyzickou námahu, zato vyžadují maximální koncentraci a zvýšenou interakci mezi trenérem a plavcem. Jde o to plavat krátké úseky s neustálým korigováním techniky trenérem. Pokud bychom takto trénovali odpoledne, nestihli bychom odplavat potřebnou kilometráž, kterou je třeba s postupujícím věkem zvyšovat. Hodiny těchto "povinných cviků" čili nácviku techniky si můžete dojednat po dohodě s trenérem i když moc času  na to asi nebude.

Pokud se jedná o cvičení na suchu, tak výhodu má ten, kdo chodí na školu, kde se ještě tělesná výchova skutečně vyučuje. Ostatním, kteří znají o tělesné výchově jen vybíjenou, nezbývá než zkusit alespoň něco trénovat samostatně doma či pod vedením kondičního trenéra (časově i finančně náročné). Část protahovacích cviků najdete ve svých tréninkových denících, některé speciální plavecké cviky už znáte. Je třeba je dělat po posilování, kdy je organismus zahřátý, aby nedošlo k nějakým mikrotraumatům (natrženým  či pouze nataženým svalům, poškozením kloubních pouzder atd.).

1. Vynikající je pravidelný vytrvalostní běh

Některé děti se s tímto typem lokomoce (pohybu) ještě nesetkaly. Uběhnout bez zastavení 3km byl pro ně téměř nadlidský výkon. Přitom vytrvalostně jsou na něj (co se týká oběhové soustavy - srdce a cévy)  z plavecké přípravy připraveni. Nemají pouze připravený pohybový aparát (příslušné svaly, šlachy či klouby) a neumí běhat efektivně. Obojí se dá snadno ovlivnit pravidelným běháním min. 3x týdně, kdy potlačujeme snahu běžet rychle (jak jsou děti spontánně zvyklé), ale učíme je lehce, a to doslova pomalu, klusat. První cíl je tedy jakkoli pomalu, ale bez zastavení, uběhnout určitou vzdálenost.

Obvykle jsou děti překvapené, že při dodržení tohoto zadání, nejsou po běhu ani unavené. Po několika lekcích není problém ty 3km uběhnout. Není třeba běhat více (delší vzdálenosti), ale učit děti mít z běhu radost, umět se na běh správně obléci, běhat správně technicky (nedopadat na celá chodidla), používat správnou obuv a umět se správně ošetřit po běhu, abychom zpocení nenastydli, abychom správným způsobem pili a trochu si po běhu i zastrečovali (protáhnutím svalů při běhu nejvíce zatěžovaných). Výsledky běhání na sebe obvykle nenechají dlouho čekat a i děti, které k němu měly zpočátku odpor, se při správně vedeném tréninku na běhání začnou těšit. V žádném případě nedoporučuji běhat více než 3km (pro 10tileté), 4 km pro 11tiletí a max.5 km pro 12tileté plavce. Opět platí, že lépe je méně a pravidelně než se chlubit nějakými supervýkony. Pokud děti pravidelně plavou, tak ty 3km 3x týdně jsou plně dostačující. Hlavní je totiž naučit děti mít k vytrvalostnímu běhu kladný vztah, protože později v dalším tréninku se to bude velmi hodit např. i jako prosředek k udržování váhy nebo alternativa k plaveckému tréninku (především u děvčat). Nutno dodat, že vytrvalostní běh v tomto věku není pro děti nějak zvlášť zábavný a daleko raději jej absolvují ve skupině a s nějakou pozitivní motivací bez přílišného důrazu na výkon!

2. Posilování

V tomto věku (10-12let) doporučuji pouze cviky s vlastní tělesnou vahou (především dřepy, kliky, angličáky, leh-sedy, zvedačky na břiše na posílení zádového svalstva, přítahy na hrazdě, šplh, skákání na švihadle a od 11ti let by měly děti 3x týdně tahat gumy a posilovat tak záběrové svaly. Stačí na to cca 20 minut 3x týdně - to je takové nezbytné minimum. Je to ale rozdílné a závisí to i na kvalitě tréninku v bazénu, na tréninkovém období i na ostatních pohybových aktivitách ordinovaných školou či absolvovaných s rodiči. Správně by měla suchá kondiční příprava probíhat pod dohledem trenéra, který nejenom dokáže správně motivovat, povzbudit či opravit špatné provádění cviků, ale individuálním přístupem k dítěti zajistí maximální efekt tréninku. Kromě cviků s vlastní tělesnou vahou je možné použít i lehké 1-2kg činky jednoručky. Výběr cviků dle modelů, které jsme společně již prováděli. Cvičíme buď v sériích, každý cvik 10-15x ve 2-3 sériích nebo systémem kruhového tréninku. Na 8-10 stanovištích opět každý cvik 10-15x dle obtížnosti a dělám 2-3 kola. a začátku je dobré se trošku předehřát rozcvičkou a trénink zakončit opět strečinkem.

Všechny pohybové aktivity zaznamenáváme do tréninkových deníků a čas od času necháme trenérovi zkontrolovat. O mimořádných výkonech trenéra informujeme hned na nejbližším tréninku, stejně jako o pocitech únavy či příznacích nějakého onemocnění.

Největším problémem samostatného domácího trénování na suchu je tedy nedostatek motivace a pevná vůle. Povzbuzování či dokonce spoluúčast rodičů jsou tedy velmi výhodné.

Být nejlepší v jakékoli lidské činnosti dá, jak je všeobecně známo, velkou práci. Nestačí jenom talent (soubor morfologických, fyzických i psychických vlastností získaných dědičně), ale také veliká píle, ctižádostivost, cílevědomost a houževnatost. K tomu přidejme sebekázeň  tedy disciplinovanost, ochotu tvrdě na sobě pracovat a podporu rodiny a máme nejdůležitější výčet předpokladů stát se nejlepším. Pevné zdraví a dodržování správné životosprávy je samozřejmostí. Pro naše potřeby se pokusím vše vyjádřit stručně v několika bodech:

1. Pravidelný trénink. Máme nedostatečný počet tréninkových hodin. Chybí kvalitní suchá příprava i hodiny tréninku zaměřené jen na techniku plavání. Chci-li tedy alespoň v kraji vyniknout, musím využívat pokud možno všech tréninkových jednotek (hodin), které má oddíl k dispozici a snad dělat i něco navíc dle doporučení trenéra. Výpadky v tréninku zaviněné školními akcemi, dovolenými s rodiči, nemocemi či rodinnými oslavami znamenají nenahraditelnou ztrátu, a proto je třeba je co nejvíce minimalizovat.

2. Předcházení nemocem. Pro nesportující mládež je normální být občas nemocen a pohovět si doma. Sportovec se musí naučit větší sebekontrole a zbytečným nemocem (např. z nachlazení) předcházet. Znamená to: nenechat se nutit do nošení čepic po tréninku, když mám mokré vlasy, pečovat o vysušení uší než jdu ven z bazénu, abych nedostal zánět zvukovodu, nepít ze společného hrníčku či lahve s jinými dětmi - snadný přenos virové nákazy, správně se oblékat, nesedat si na zem či chladné lavičky apod., sprchovat se po tréninku krátce studenou vodou, jíst dostatek vitamínů,  dodržovat pitný režim a dostatečně jíst (ne mnoho sladkostí a tučných jídel)

3. Nedělat stále stejné chyby v technice plaveckých způsobů či obrátek a startů. To je častá chyba mladých plavců. Plavou bez přemýšlení! Stálým opakováním špatné techniky si chyby zafixují tak, že se stanou neodstranitelné! Málo myslíme na to, co nám trenér říká. Málo se snažíme chyby odstraňovat. Naučit se správně technicky plavat je v žákovském období nejdůležitější podmínka dalšího výkonnostního rozvoje!!! Totéž platí samozřejmě o startech i obrátkách!

4. Nepodceňujte kloubní pohyblivost a kondiční přípravu. Tak to je nejtěžší úkol pro děti, které nemají stálé a pravidelné vedení. někdo má sílu, ale natolik zkrácené svaly, že mu brání v kvalitním pohybu a tedy i ve správné technice. Jiný může být uvolněný a zase nemá potřebnou sílu. Rozvoj těchto pohybových schopností vyžaduje také systematičnost a pravidelnost. Naslouchejte svému trenérovi, snažte se dle jeho rad cvičit doma nebo využijte možnosti zaplatit si kondičního trenéra. Je třeba ale pečlivě vybírat!

5. Dodržujte životosprávu! Choďte včas spát, neseďte zbytečně dlouho u počítače, nejezte nadměrně sladká a tučná jídla, dodržujte pitný režim a stravujte se racionálně a v dostatečném množství! Ve většině rodin mají osobní váhu. Pokud máte problémy s nadváhou, pravidelně se važte např. ráno před snídaní a na základě aktuální váhy korigujte svůj jídelníček. maminky vám jistě poradí.

27.08.2010 19:15

 Stalo se zvykem skočit do bazénu, uplavat čtyři 25ky a už se stojí a nacvičují se obrátky. Tak to teda ne! Rozpaváním je třeba zahřát organismus, tzn. uplavat v kuse min.500m bez zastavování. Potom si dát pár 25tek technické cvičení nebo celý způsob na techniku (předevší tím plaveckým způsobem, kterým budeme plavat závody). Na závěr vyzkoušíme obrátky a starty, případně si necháme něco změřit na čas (obvykle25ky opět způsobem, kterým budeme plavat závody v tom půldni). Celkem rozplavání obnáší 800-1000m!!! Pak bez dlouhého postávání na kraji bazénu rychle do šatny převléci se do suchého. Před každým startem je třeba se opět rozcvičit na suchu včetně protahovacích cviků. Na startovní plošině při představování závodníků bychom se ještě měli rozdýchat (hlavně u sprintů). Během rozplavání (nikoli rozplavby!!!) si vyzkoušíme plavky, brýle a uděláme potřebná opatření, aby nás tyto veledůležité propriety při závodě nezklamaly. Tak šťastnou plavbu!

1. Pravidelná docházka na trénink

Každý výpadek v tréninku (nevynucený nemocí) znamená ztrátu. Pokud je to tu a tam den, tak se nic moc neděje. Několikadenní přerušení docházky však již vede k poklesu trénovanosti plavce. Po jeho návratu do skupiny je třeba vynaložit velké úsilí, aby se ztráta dohnala. U opakovaných absencí vzniklých kumulací absence z nemoci a jiných důvodů se to někdy dohání velmi těžko. Vede to pak ke ztrátě výkonnosti, k horším výsledkům v soutěžích a tím ke ztrátě motivace dítěte. Velmi nebezpečné a vždy je třeba tyto důsledky dobře zvážit.

2. Samozřejmě dobrý zdravotní stav

Ten je ostatně již podmínkou při zahájení pravidelného sportovního tréninku. Je třeba se vyvarovat zbytečným onemocněním z nachlazení. Vznikají často nesprávným oblečením při náhlých změnách počasí (hlavně čepice). Dále sezením na zemi či jiných studených podkladech brzy z jara i během léta (schody apod.). Výhodné je zakončit trénink studenejší sprchou. děti někdy odcházejí po tréninku ještě zpocené. Ani n tak z vody, ale po oblečení se začnou potit následkem náročného tréninku, kdy není čas na postupné snížení intenzity tréninku a na delší vyplavání.

3. Podpora plavce v rodině

Jedná se o dohled nad tím, aby dítě tréninky zbytečně nezameškávalo, aby bylo v pořádku stravování, tělesná hmotnost. Obtížné někdy bývá zkloubit povinnosti školy a tréniku. Někdy to vyžaduje pro rodinu i určité oběti a přizpůsobení rodinného režimu. Důležitý je také dohled nad poměrem práce a zotavení. Rovněž zájem rodičů o dění v tréninku je samozřejmý. V neposlední řadě je samozřejmě důležitá i podpora finanční i když plavání nepatří mezi drahé sporty.

4. Na vrozených i získaných dispozicích plavce (geny po předcích a výchova v rodině)

Jedná se hlavně o somatotyp dítěte, tedy poměr váhy a výšky, poměr tukové a svalové tkáně, robustnost kostry, délku končetin, velikost dlaní a nártů, širší ramena, užší pas, dále se dědí určité dispozice k vytrvalostní či naopak rychlostně-silové práci, kapacita srdečně oběhového systému - dá se samozřejmě tréninkem rozvíjet, ale některé její parametry jsou dané od přírody (podrobnosti neuvádím). Do jisté míry se dědí i povahové rysy (i když tady hraje velkou roli prostředí výchovy v rodině a sociální vzory). Mluvíme zde o schopnosti se soustředit na práci, o motorické docilitě (napodobovat znázorněný pohyb a učit se novým pohybovým dovednostem), dále o houževnatosti, cílevědomosti a pevné vůli.

5. Na technice plavání

V žákovském věku skoro nejdůležitější předpoklad úspěšného výkonnostního vývoje plavce. Bez správné techniky nejsou možné perspektivně dobré výkony. Někteří trenéři tomuto nevěnují dostatečnou pozornost a zaměřují se na rychlý rozvoj výkonnosti fyzickým zatěžováním. Děti často neumí ani správně splývat, nemají správnou práci nohou (křivý střih u prsou), nemají správnou koordinaci pohybů (delfín či prsa) a už je trenéři nutí plavat velké tréninkové dávky značnou intenzitou. To je samozřejmě chyba, protože tím se špatné návyky jen zafixují a brzy dochází ke stagnaci výkonnosti. Častou chybou nezkušených trenérů je napodobování plavecké techniky nejlepších dospělých plavců. To je samozřejmě velká chyba. Dítě má jiné pákové a silové parametry, musí si projít postupným technickým vývojem v každém plaveckém způsobu a zkušený trenér musí najít správný okamžik, kdy je třeba začít s výukou dalších technických detailů. K tomu je třeba i dostatečné psychické zralosti dítěte. Trénink příliš náročné techniky nemívá obvykle žádoucí efekt, dítě i trenéra demotivuje a výsledek je často kontraproduktivní.

6. Na všestranném pohybovém rozvoji a všeobecné tělesné zdatnosti

Některé děti chodí od mala pouze plavat. Nemají všestrannou pohybovou průpravu ani ze školní tělesné výchovy (ta na to obvykle nestačí) ani z jiných sportovních kroužků. Zvládají pak hůře náročnou koordinaci pohybů při nácviku techniky plavání a nemají dostatečný svalový rozvoj na to, aby zvládly fyzicky náročný delfín i ostatní plavecké způsoby. Výhodou je u děvčat gymnastická či jiná pohybová průprava (aerobik, balet apod.), u chlapců pak obratnost získaná např. způsobem jakým se cvičí v Sokole. V žákovském věku po 10.roce se může již zařadit posilování formou kruhového tréninku, kdy se cvičením s vlastní tělesnou vahou a lehkými 1kg jednoručkami přiměřeně fortifikuje svalový rozvoj. Ve starším žactvu je možné již navštěvovat posilovnu, ale pod přísným dohledem trenéra. Zde je možné využít lehkého cvičení na kladkách, s lehkými jednoručkami bez velké zátěže. Současně je důležité věnovat pozornost klubní pohyblivosti! Obvykle platí nepřímá úměrnost mezi svalovým rozvojem a flexibilitou. Oboje je nutné pro plavání optimálně rozvíjet. Jakmile žák zvládne zhruba techniku plavání, je dobré začít pracovat na zvyšování síly. Samozřejmě příprava by měla obsahovat i nespecifické metody rozvoje pohybových schopností a dovedností např. míčové hry, gymnastiku, atletiku atd. Pro to má už dnes ale málokterý oddíl dostatečné podmínky.

7. Na vztahu dítěte k tréninku, ke své tréninkové skupině, ke svému trenérovi

Pokud dítě nechodí na trénink rádo, není něco v pořádku. Obvykle stačí věkově i výkonnostně sourodý kolektiv s vyrovnaným počtem děvčat a chlapců.

K tomu vlídný trenér, kterému se naučí mladý plavec důvěřovat. Jde o to, aby trenér odhadl správně plavcovy možnosti, ukázal cestu a prostředky k jejich dosažení a aby se po nějakém čase spolupráce dostavil žádoucí efekt. Pokud se toto daří, je důvěra plavce v tenéra posilována. Skupina má mezi sebou bohatý "společenský" život a dětem příslušnost k nějaké úspěšné stejně orientované skupině velmi vyhovuje. Řada společných zážitků na závodech či soustředěních děti drží pohromadě i když ten trénink někdy trochu "bolí". Dobrý trenér musí umět děti podchytit, nadchnout, povzbuzovat a správně motivovat. Odborná způsobilost by měla být samozřejmostí.

8. Spolupráce s rodiči

V neposlední řadě velmi důležitý moment. Tam, kde není mezi trenérem a rodiči vzájemný respekt a důvěra, nemůže to dlouhodobě fungovat. Je to dlouhodobá záležitost a má se stále posilovat. Jednotnost působení trenéra a rodičů na osobnost mladého sportovce je velmi důležitá. Vzniklé nejasnosti a rozdílnosti v názorech je třeba řešit a nenechávat je neotevřené. Vyžaduje to samozřejmě citlivý přístup z obou stran a vzájemnou toleranci a pochopení. Každému trenérovi radím: "Přes spokojené dítě ke spokojeným rodičům!"

To je zajímavá otázka  a v této době zcela na místě. Jsme jediná země, která pořádá závody v dálkovém plavání už pro 10tileté plavce i mladší. Léta jsem tuto skutečnost kritizoval ze dvou důvodů. Jednak se mi nezdála úplně dobře zajištěna bezpečnost plavců při závodech na okruzích dlouhých třeba 1km a pak se mi nelíbil tlak na výkonnost ve vytrvalostních disciplínách již v tak raném věku. Plavaly totiž někdy i děti 9tileté, na základě výjimky udělené sekcí DP! Podle pravidel FINA je možné pořádat tyto závody pro plavce až od 14ti let. V posledních letech naši funkcionáři začali dbát vyšší bezpečnosti při závodech mládeže a vedli tratě na menších okruzích podél břehu. Tím se riziko snačně snížilo. Ne na všech závodech to však bylo dodrženo. V loňském roce došlo k tragické události ve Spojených emirátech, kde zahynul během maratonu ve velmi teplé vodě jeden z nejlepších světových dálkových plavců (zřejmě se utopil po nějakých potížích a nikdo nebyl na blízku). FINA zpřísnila pravidla a i u nás se podnikají opatření pro zvýšení bezpečnosti plavců při závodech.

Myslím, že plavání na otevřené vodě je pro žactvo dobrým zpestřením prázdninových (letních) dnů. Pokud probíhá za dodržení bezpečnostních opatření (doprovod či vedení závodu kolem břehu), neplave se za krutých povětrnostních podmínek a plavec je systematickým tréninkem na závod dobře připraven. Určité, přiměřené otužování je pro děti v tomto věku určitě žádoucí a atmosféra soutěží na otevřených vodách má své kouzlo. Pro naše plavce budu preferovat dobrovolnou účast na závodech DP konaných v blízkosti bydliště (Seč, Mělice), za účasti trenéra i rodičů, při zajištění všech bezpečnostních opatření a na přiměřeně velkou vzdálenost. Pokud někdo bude chtít jezdit na další závody v ČR, nejsem proti, ale jedině s osobním doprovodem na lodi hlavně u tratí 3km a více a s maximální obezřetností.

Pravdou je že od OH v Pekingu je dálkové plavání olympijským sportem. Uspět mohou jedině vrcholoví bazenoví plavci, vybavení velkou psychickou odolností, otužilostí a po dlouhodobém specializovaném tréninku. Žákovské dálkové plavání má být podle mého názoru tedy pouze jakousi ochutnávkou tohoto sportu a zpestřením prázdninového volna. Dálkové plavání by mělo být doménou zkušených bazénových plavců až od dorosteneckého věku, a to zvláště těch, kteří inklinují k dlouhým tratím.

Rozplavání bez vody.doc (38 kB)

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď.

Za prvé je třeba si uvědomit, že mládež je široký pojem. Mohou takto být označované děti od pubertálního období (cca od 12ti let) až po konec adolescence (18-19 let). Existuje dnes spousta internetových obchodů nabízejících své produkty a doporučujících je i pro sportující mládež. Málokterá firma však uvede přímo věk.hranici, od které výrobek doporučuje. Neexistují klinické studie, které by účinky podávání těchto přípravků  mládeži sledovaly. Málokterý odborný lékař je ochoten jednoznačně nějaký konkrétní přípravek pro děti doporučit. Ve hře jsou také komerční zájmy trhu a zisky firem, zabývajících se výrobou a distribucí těchto produktů. Touha být rychlejší, silnější a vytrvalejší je opravdu mocná síla a řada začátečníků se k těmto prostředkům upíná za účelem rychlého rozvoje výkonnosti. Osobně se přikláním k názoru, že je třeba u dětí využít nejprve maximální racionalizace jídelníčku přirozenými potravinami, naučit je nejprve moblizovat své přirozené vnitřní síly a optimální skladbou tréninku stimulovat jejich postupný sportovní vývoj. Jako první suplementační prostředky přicházejí v úvahu tzv.gainery. Mají nižší obsah proteinových látek než klasické proteinové výživové doplňky, zrychlují regeneraci a jsou rychlým a kvalitním zdrojem doplnění cukrů po tréninku. Zvláště u jedinců, kteří nejsou schopni získávat živiny kvalitní přirozenou stravou, mohou být velmi účinnou alternativou. Osobně bych byl ale velmi pečlivý při výběru dodavatele a zdrženlivý v dávkování těchto preparátů (50% doporučeného dávkování) . Navíc není teba je užívat celoročně, ale pouze v období zvýšené zátěže organismu (2-3 měsíce před vrcholnými závody). Konečné rozhodnutí je vžy na rodičích.Vyzivamladychkanoistu.doc (99 kB)

Já bych se těch gainerů od 12ti let v rozumné míře asi nebál.

Každoročně pověření trenéři v jednotlivých krajích (tzv.koordinátoři) vytipovávají výkonnostně zajímavé plavce, kteří by mohli tvořit základ pozdějších reprezentačních týmů. Jsou stanoveny přesné limity pro zařazení do SCM 1. či 2.stupně. První stupeň znamená už skutečně reprezentační výběr, 2.st. je reprezentační základna (jakýsi širší výběr potenciálních kandidátů reprezentace). Nejmladší ročníky jsou letos 1997 (chlapci) a 1999 (děvčata). Cílem těchto SCMek je svolat 2x ročně plavce na společné soustředění (mělo by být alespoň šestidenní), kde si je trenéři tzv. oťukají a zjistí jejich další možnosti výkonnostního vývoje s ohledem na pozdější reprezentaci. Tato SCMka mají především tzv. olympijské sporty. Vedením (koordinátorem) by měl být pověřen zkušený trenér z oddílu, který dovede pro tato soustředění vytvořit patřičné tréninkové podmínky a který také pravidelně do reprezentace dodává nejvyšší počet plavců (rozuměj oddíl). Materiálně-technické podmínky (bazén, ubytování, stravování i ostatní sportoviště) má nepochybně nejlepší Trutnov, v posledních letech také Trutnov vyprodukoval nejvíce reprezentantů (děvčat) a stal se nejsilnějším oddílem i v kategrii žactva a později i žen v bývalém VČ kraji. Zatímco Trutnov se za posledních 15 let velmi rozvinul, ostatní plavecká centra (především Pardubice, ale i Hradec) kvalitativně upadala (především v žákovském věku) až na několik osobností, které se prosadily (Myšková-Klusáčková a Jedlička - MS i OH a někteří další plavci). Trenérské zabezpečení v Trutnově již tak silné není (pouze jeden trenér 1.třídy). Výsledky tamního oddílu jsou především dílem velkého nadšení, systému v práci s talenty již od mladšího školního věku a obrovských objemů naplavaných v tréninku už v poměrně raném věku. Velmi dobrá je i motivace plavců k velké tréninkové dřině a ekonomické zabezpečení klubu. Je to ale na úkor životnosti plavců (děvčata většinou končí před 20.rokem věku, chlapce nějaké významné výkonnosti zatím nevychovali a mají o ně trochu nouzi). Přesto není v současné době žádný oddíl v kraji, který by svými podmínkami mohl Trutnovu konkurovat.  Řada tenérů, a to nejen v kraji, se mnohdy dívá na trutnovské tréninkové metody (právě pro jejich důraz na obrovské tréninkové objemy na úkor všestrannosti a techniky) s despektem. Tolik obecně.

Pro spolupráci vedoucího SCM (koordinátora) s oddílovými trenéry v kraji by měla platit určitá pravidla. Prvním z nich je schopnost komunikace. Nestačí jen rozeslat pozvánky na sousředění s výpisem věcí, které mají děti mít s sebou. Trenér - koordinátor by si měl udělat určitou anamnézu dětí, které mu na soustředění přijedou. Měl by vzít v úvahu možnosti tréninku v oddíle, dávky na které jsou zvyklé, aktuální kondici či zdravotní stav. Z tohoto pohledu by děti měly být rozděleny do min. dvou tréninkových skupin dle věku či trénovanosti a zdavotního stavu. Tyto informace může dostat jen od trenéra, který děti dobře zná a měly by mít pro něj velký význam. Jesliže se mu na soustředění dostaví i děti o rok mladší, o to víc by měl trénink individualizovat a konzultovat s osobními trenéry plavců. Nic z toho se však v Trutnově nestalo ani letos ani v letech minulých. Vzájemná důvěra trenérů je tak narušena a ochota dodávat své svěřence do takovýchto kempů je minimální. Je to problém, kterým se bude zabývat VV sekce plavání ČSPS. Spolupracovat musí koordinátor s trenéry nikoli s rodiči plavců. 

Od září 2012 vydal svaz plavání prováděcí pokyny pro SCM, kde je činnost těchto středisek přesněji vymezena a mělo by to vést ke zlepšení ve výše uvedených problémech.

1. Rodiče při závodech u bazénu pokud je s výpravou trenér

Mnoho bazénů nemá galerii pro diváky. V mladém věku, kdy se rodiče o své malé děti bojí a chtějí je při závodech ohlídat a podpořit, je jejich účast obvykle pořadateli i trenéry tolerována. Pokud tento zvyk ale přetrvává dále je to už velmi netaktní a neukázněné. Mnohdy musí pořadatel na tento jev rodiče několikrát upozorňovat a žádat je aby opustili bazén, často je to i přímo v organizačních pokynech oddílům uvedené a zdůrazněné. Na bazénech je obvykle již tak dost málo prostoru a rodič prostě "na jeviště" nepatří. Děti mají své aktuální předstartovní stavy řešit s trenérem, je to i čas probrat jiné věci s dětmi, na které není při tréninku čas, vzájemně se poznávat atd. I vzhledem k ukázněným rodičům na galerce je to nefér. Trenér, který si tento jev nedokáže ohlídat, je pořadateli považován za neukázněného nebo trenéra s malou autoritou. Věřím, že tyto důvody mohou rodiče respektovat. Samozřejmě pokud rodiče zaskakují za trenéra, je situace jiná.

2. Další sportovní aktivity svých svěřenců, o kterých nemají přehled

Jde o pravidelné aktivity v průběhu tréninkového roku, které dětem zasahují do plánovaného tréninkového zatížení. Má-li dítě jakýkoli jiný fyzicky náročný sportovní program (např. atletické tréninky nebo individuální posilovací program, měl by o něm trenér vědět. Čím je výkonnost plavce vyšší, tréninky ve vodě náročnější, tím více musí trenér tréninkový program promýšlet. Existují mikro-, mezo- a makrocykly, které počítají s rychlostí zotavných procesů jak v krátkodobém hledisku (v průběhu týdne), tak i v dlouhodobějším výhledu (z hlediska časování formy před hlavní soutěží roku). Jestliže absolvuje sportovec nějaké další nekontrolovatelné zátěže v průběu týdne, pak samozřejmě reaguje jinak  na zátěž v bazénu a plánovaný tréninkvý efekt je narušen. Každá takováto aktivita by proto měla být s trenérm konzultována.

3. Nevynucené výpadky v téninku

Již zmíněné dovolené v průběhu školního roku (mimo prázdniny). Součástí ročního tréninkového plánu jsou (od jisté výkonnostní úrovně plavců) i plány dnů zatížení, počtu tréninkových jednotek ve vodě a na suchu, počet hodin tréninkové přípravy ve vodě i na suchu, počet naplavaných kilometrů. Později se tréninkový plán dále ještě rozpitvává na počet kilometrů naplavaných v tom či onom pásmu zatížení (z hlediska intenzity zatížení atd.). Vyhodnocení ročního tréninkového plánu slouží potom jako podklad pro vypracovávání plánu na další tréninkový rok. To jsou nezbytné kroky při plánování odborně vedeného tréninkového procesu. Pokud tedy hodláme bojvat o medaile v rámci ČR, je takovýto postup nevyhnutelný a rostoucí výkonností plavců musí být i plánování tréninkového procesu a jeho vyhodocování preciznější. Jakýkoli zásah zvnějšku efektivitu sportovní přípravy nabourává.

Tak těch důvodů může být více.

1. Rozhoduje nástup puberty, který jak víme je značně rozdílný. Biologický a kalendářní věk dětí se může lišit o 1-2roky. Může to některé plavce deprimovat až tak, že někdy třeba i skončí se závoděním (protože se lepší pomaleji než kamarádi). Tady je třeba trpělivý přístup trenéra i rodičů. Plavec to musí chápat jako jev dočasný.

2. Špatně vedený trénink. Někteří trenéři chtějí rychlé výsledky za každou cenu. Trénují děti vysokým zatížením, které je limitováno pouze tím, co děti vydrží a co jsou schopné absolvovat. Protože to mnohdy vede k rychlému efektu a děti jsou úspěšné, nekladou svěřenci ani neinformovaní (neodborně vzdělaní) rodiče trenérovi žádné překážky a spokojenost dětí je pro ně rozhodující. Problém nastane právě v pubertě, kdy již nelze zatížení dále zvyšovat a dostaví se stagnace výkonnosti a nižší úspěšnost v závodech. Obvykle je ale již na nápravu pozdě. Dochází dlouhodobě ke stagnaci výkonnosti, demotivaci sportovců a k postupnému předčasnému ukončení sportovní kariéry. V lepším případě děti přecházejí na jiný sport. Tento proces je patrný v SCPAP (rád bych se mýlil).

3. Nedostatečné podmínky pro kvalitní trénink. Objem i intenzita přípravy se musí stále zvyšovat. Ne každý oddíl, či rodiče mají možnosti tuto podmínku dodržet. Ve starším žactvu (od 13ti let) je dvoufázový trénink již nevyhnutností. Obvykle je nutné jej ještě doplňovat 3x týdně suchou přípravou. Po dobu základní školní docházky se budu snažit nabídnout i ranní tréninky.

4. Ne každý má dědičné předpoklady propracovat se i při poctivém tréninku mezi špičku. Talentovaní jedinci se potom soustřeďují do Sportovních gymnasií apod., ostatní plavou v oddíle dokud je to baví.

Vrcholem sezony jsou obvykle republikové mistrovské soutěže (MČR žactva, dorostu a dospělých), někdy ještě po nich následují mezinárodní reprezentační závody. Každý odborný trenér si obvykle rozdělí tréninkový rok na 2-3 makrocykly, ve kterých se opakuje cyklus budování obecné vytrvalosti a všeobecné kondice, potom fáze specializované přípravy podle zaměření plavce a nakonec období vylaďování formy s krátkým vrcholem v závodním období. V každém tréninkovém období se používají poněkud odlišné tréninkové metody. Zatímco v přípravném období klademe důraz na budování vytrvalosti, zlepšování techniky všech plaveckých způsobů, všestranné tělesné kondice, tak později dochází postupně ke specializovanému tréninku, kde je více času věnováno intenzitě, hlavnímu plaveckému způsobu, taktice závodu, speciálnímu posilování, protahování atd. Každý makrocyklus je složený dále z tzv. mezocyklů a týdenních mikrocyklů. Konečný plavcův výsledek závisí jak na správné skladbě a náplni jednotlivých cyklů přípravy (tedy na schopnosti trenéra efektivně plánovat a vést sport.přípravu), tak na schopnosti a vůli sportovce(rodičů) jednotlivá období přípravy zvládnout bez zbytečných výpadků v tréninku ať už díky nemocnosti nebo jiných absencí v tréninku. Prvotním předpokladem úspěchu na vrcholné soutěži je tedy jednota cílů trenéra a svěřenců (rodičů) a respektování plánu přípravy.

Pokud někteří plavci (rodiče) nabourávají systém tréninku jinými akcemi (bez schválení trenérem), poškozují tak jak své vlastní děti tím, že jejich celoroční příprava je znehodnocena nedodržením tréninkového plánu nebo jeho narušením jinými činnostmi, a rovněž poškozují trenéra, jehož celoroční práce, jejíž největší odměnou bývá právě výsledek v podobě medailí či kvalitních osobních rekordů, je také devalvována.

Obdobný problém je se včasným předcházením možných zdravotních onemocnění a následného oslabení organismu!

Místo, aby se zvláště v závěru přípravy na vrchol sezony plavci vyvarovali jakýchkoli rizik narušení přípravy, tak mnohdy riskují onemocnění, zranění, narušení životosprávy akcemi, které se soustředěnou přípravou a vylaďováním sportovní formy nemají nic společného. Často absolvují doslova kontraproduktivní sportovní i jiné činnosti a nerespektují zákonitosti budování sportovní formy. Mnohdy není v silách trenéra tomuto jevu zabránit (různé školní akce). Často se stane, že je tak zmarněno celoroční (pololetní) úsilí spolupráce trenér-svěřenec a mnohdy to postihne i více lidí v družstvu (např.u štafet).

S přibývajícím věkem plavců roste i konkurence a je stále obtížnější se udržet na špici. Plánování i kvalita jednotlivých tréninků se musí skutečně do detailů plánovat a každý nespecifický fyzický i psychický podnět vyvolává adaptaci organismu nesprávným směrem a narušuje tak závažně efektivitu přípravy. Rodiče, kteří se nechtějí s těmito fakty smířit, nemohou očekávat od trenéra, že udělá pro úspěch jejich ratolestí maximum.

Pro letošní vrchol sezony mají možnost na základě současné výkonnosti se o medailové pozice ucházet především tito plavci: Honza Prokop a Filip Vyskočil, Adéla Teclová, Markéta a Míša Navrátilovy a snad i členky štafety Eva Vondráčková a Mirka Martinková. Medailový úspěch kohokoli dalšího by byl na červnových mistrovstvích velkým překvapením, ale ani jmenovaní nebudou mít úspěch zadarmo!

Často hledáme odpověď na otázky - Kdo je lepší?. Kdo je nejlepší v oddíle?. Je kvalitnější můj osobák na 100m motýlek nebo na 1500VZ? Objektivní odpověď není možné hledat v samotném čase ani v počtu získaných nedailí či v pořadí ve statistických tabulkách. O kvalitě dosažených časů svědčí jejich bodová hodnota, uvedená vždy ve výsledkové listině za dosaženým časem. Můžete tak porovnávat nejen své disciplíny a výkony na různých tratích, ale i výkony chlapců a dívek.

Bodové tabulky jsou pravidelně obměňovány (FINA) a závisí na vývoji nejlepších dosažených časů na světě v každé disciplíně. Tak, jak se zkvalitňují časy předních světových plavců, tak se i snižuje počet dosažených bodů za stejný výkon letos proti letům minulým. U mládeže je to tak, že do určitého věku, jsou na tom s dosaženými body za výkon lépe děvčata (protože jsou většinou biologicky starší než chlapci a svými výkony se více blíží výkonnosti žen). U nás je z děvčat nejlépe obodována Adéla Teclová za 100m VZ (na 25m bazénu) a z kluků Filip Vyskočil za 1500m VZ (na 50m bazénu). Všimněte si, že i délka bazénu má vliv na hodnotu času. Stejný čas zaplavaný na padesátce má o dost vyšší bodovou hodnotu. Dosaženým bodům pak odpovídají i výkonnostní třídy plavců.

Teoreticky to možné je a taky ve výsledcích (i letošních) je možné vidět plavce ročníku nar.1998 i 1999 a to dokonce i ve finálových startech (např.Holubová z Trutnova na 800VZ).

Za správné to však nepovažuji. Jedná se opět o přílišnou fortifikaci (urychlování) výkonnostního zrání sportovce. Tento postup obvykle zkracuje sportovcovu aktivní kariéru, protože jeho výkonnost sice rychle vzrůstá (i díky větším tréninkovým objemům), ale také se rychleji zastavuje. Pak dochází k demotivaci a psychické únavě plavce, což vede obvykle k předčasnému ukončení kariéry.

Třinácti a čtrnáctileté děti mají svůj vrchol již v polovině června za sebou a protahovat sezonu a držet formu ještě další 3 týdny je velmi náročné. Děti si potřebují odpočinout hlavně psychicky a na plavání na chvíli zapomenout. Není ale dobré trénink do konce školního roku úplně vypustit a prodloužit tak dobu tréninkové nečinnosti zase neúměrně dlouho. Je dobré, když mají děti ještě nějaký cíl - např. závody, na které se těší, kde si ještě mohou zlepšit osobáky či nasbírat nějaké ceny. Forma na krátkých tratích se tak rychle nevytratí a mnozí mohou sami sebe ještě překvapit. Z toho důvodu nám letos maximálně vyšla účast na WSF ve Vídni. Jsou to ale poněkud "drahé" závody a ne každý si to může každoročně dovolit.

Svaz plavání řeší stále otázku velké tzv. "úmrtnosti" plavců v dorosteneckém i seniorském věku. Žactvo má z tohoto důvodu v současné době zákaz startu na Mistrovství ČR dorostu! Žáci (hlavně žačky) by totiž mnohdy odsunuly z předních výsledkových pozic své starší kamarádky, což by je deprimovalo a s plaváním by jich předčasně končilo ještě více. Vzniká tak určitý paradox, že na dorost žáci nesmí, ale mezi seniory startovat mohou. Tam už se jich dostane poměrně méně a taky se mnohým už o prázdninách nechce trénovat. Všimněte si dosahovaných časů u žen v tzv. "B" finále na MČR dospělých. Časy z posledních míst se neliší příliš od časů našich nejlepších žaček v oddíle! Opět důkaz toho, že mnoho děvčat ukončuje svoji sportovní kariéru v raném věku.

Chci abychom drželi kolektiv a určitá pravidla postupného zrání sportovce. Až věkem dozrajeme do dorosteneckého věku, tak na těchto závodech startovat budeme. Výjimky mohou být již dříve. Zatím jsem rád, že se prosazujeme v žákovských kategoriích i při těch omezených možnostech tréninku v bazénu, které jsme v uplynulých dvou letech měli. Je třeba aby vás čekaly stále nové zážitky a cíle, aby jste se stále měli na co těšit. Všechno má svůj čas!

Většina z běžných plavců si asi myslí, že rozhodčí. Jsme přeci i my trenéři navyklí na to, že rozhodčí je pán a může nám překazit radost z dobrého času nečekanou diskvalifikací našeho svěřence. U mladých plavců je k diskvalifikaci obvykle častý důvod. Nemají ještě zvládnutou perfektně techniku plaveckých způsobů ani obrátek, potíže jim dělá i startovní skok, k tomu se přidává i nadměrná tréma....

Starší, vyspělí plavci naopak hledají způsob, jak být ještě rychlejší i za cenu riskování porušení pravidel. Na Mistrovství ČR byla nedávno poměrně častá diskvalifikace za porušení pravidla o délce vlnění (max.15m). Kdo by si dříve jen pomyslel, že pouhé vlnění pod vodou může být rychlejší než plavat rychle celým plaveckým způsobem nad vodou!? Dnes není myslitelné, aby plavec na vrcholných světových soutěžích tuto techniku plavání pod vodou neovládal. Vlní se už i při kraulu na poměrně krátkých tratích! Vlnění se dokonce povolilo i prsařům na konci každého "japonce" po startu či po obrátce - tedy přesně je povolen jeden delfínový kop! Jaké však bylo mé překvapení při finále letošní 100vky prsa na OH v Londýně, kde plavci zřetelně vlnili i během každého prsařského tempa (na konci kopu byl evidentní delfínový kop!). Čekal jsem, že rozhodčí zakročí a bude z toho diskvalifikace. V tomto závodě touto "technikou" padl dokonce i světový rekord, ale nestalo se tak! Teprve týden po skončení plaveckých soutěží se začaly objevovat názory, že se jednalo o porušení pravidel a jihoafričan si zlato ani svět.rekord nevybojoval regulérně. Dodatečně provést diskvalifikaci však už nejde, a tak se vítěz mohl jen smát: "Vždyť to dělají všichni, ne?" Domnívám se, že se v krátké době možná dočkáme toho, že toto pojetí prsařského stylu bude zlegalizováno novým zněním pravidel a delfínově přikopávat si budou moci všichni. A pak, že pravidla tvoří rozhodčí...

Teď jsem si prohlédl videozáznamy prsařů ze semifinále i finále MS v Istanbulu. To co tam muži i ženy předváděli po startu - to už bylo regulerní vlnění před japoncem - po obrátkách rovněž. Po startu to asi nad vodou není vidět, ale to by měli mít rozhodčí nějak "ošetřené". Je to výsměch regulérnosti takového závodu - naštěstí jsem to viděl spíše na krajních drahách, kde neplavou favorité.

 - jeden ze základních principů efektivního tréninku.

Každý organismus se snaží udržovat si za všech okolností stálé rovnovážné vnitřní prostředí (homeostázu). Má pro to řadu mechanismů, které udržují relativně stabilní tělesnou teplotu, krevní oběh, koncentraci různých látek v tělních tekutinách atd. - těch ukazatelů je spousta. Na homeostáze se podílejí krom jiného ledviny, játra, plíce, hormonální systém, oběhový systém aj.

A teď si představte, že do toho vyváženého systému vstoupíte se svým tělesným výkonem (což je váš trénink, ale také třeba namáhavá fyzická práce) a celý jej dramaticky rozladíte. Jakmile zahájíte zatěžování organismu, začnou se čerpat energetické zásoby z různých zdrojů. Nejdříve z fosfátových sloučenin uložených přímo ve svalových buňkách (CP, ATP) poté z glykogenu uloženého v játrech a ve svalech, dále z tukových zásob za různé účasti kyslíku. Podle toho pak nazýváme výkon anaerobní či aerobní. Kromě jiného dochází i ke štěpení a spotřebovávání aminokyselin ve svalech, mění se pH v buňkách a v krvi a další a další...

Po ukončení výkonu nastoupí výše zmíněné systémy se svými mechanismy, které se snaží opět v organismu nastolit homeostázu (tedy dostat všechny fyziologické hodnoty do původního stavu). Obnovují se postupně energetické zásoby, opravují se vazivové tkáně a vše, co bylo nutné pro předchozí výkon použít. Co je ale VELMI!!! zajímavé a pro nás zásadní – organismus se „snaží“ situaci vyčerpání do budoucna předejít a tvoří si zásoby nad rámec původních 100 % zásob. A zde hovoříme o superkompenzaci. Dochází prostě po zátěži k tzv. adaptační reakci, pro případ dalšího obdobného podnětu v podobě fyzického zatížení.  Další regenerace sil pokračuje dále po vlnovce, tzn. ještě se několikrát přehoupne pod a nad úroveň původních 100 %, než se ustálí na svých původních hodnotách – pokud do toho nevstoupí další výkon. Celý tento proces je známý a v mnoho směrech prokázaný, ale stále ještě není dostatečně vysvětlen. Správné načasování další zátěžové (tréninkové) jednotky vede k postupné adaptaci organismu na zátěž a znamená postupný nárůst trénovanosti (obecně řečeno). Pokud je frekvence zatěžování nízká - adaptační podněty nevedou ke zlepšování výkonnosti, pokud je naopak vysoká, dochází k přetrénovanosti organismu a výkonnost naopak klesá. Optimální frekvence zatěžování je tak v rukou trenéra a jeho zkušenosti. Většinou se trenér spoléhá na svůj cit (léty pěstovaný a vycházející z dobré znalosti svých svěřenců), někdy se k objektivizaci tréninkového zatížení (alespoň občas) využívá odběru krevního laktátu (jako ukazatele intenzity zatížení) či se zjišťuje množství kyseliny močové v krvi (jako ukazatel objemu zatížení). Tyto možnosti jsou poměrně nákladné a v praxi se proto málo využívají. Dále je třeba připomenout, že adaptační (tréninkové) podněty musí odpovídat cíli, který sledujeme. Jiné jsou u rozvoje sprinterských schopností, jiné u vytrvalostních.

                                                                                                          ...a moment pro další adaptační podnět

                                                                                                                                        ....obvykle ve dnech

Dříve bylo zvykem nechat posouzení zralosti dítěte pro tu či onu formu výcviku na odborných plaveckých instruktorech. Dnes se stává, že sami rodiče si diktují, kam chtějí své dítě zařadit. Inu i to je ta demokracie v praxi.

Typický příklad objevující se v různých kurzech pro neplavce: Rodiče vidí, že jejich dítě si na první lekci plaveckého výcviku vede lépe než ostatní děti. Zatímco jiné děti pouze splývají a trochu se "hrabou" na vodě, jejich dítko už přeplave bazén (cca 10m) bez zastavení se. Je to období věku obvykle 5-6 let. Kde, kdo jejich dítě v létě obdivoval a "záviděl", že už tak malé umí plavat. Na co tedy pokračovat mezi začátečníky, že?

Ale je to trochu jinak.

Cílem plavecké výuky na dětském bazénku (tedy na mělčině) není pouze naučit dítě přeplavat bazén a odeslat je k výcviku na hloubku mezi pokročilé!

Malý bazén má teplejší vodu, komornější prostředí, kde není dítě ničím a nikým rozptylováno, obvykle je s ním instruktor přímo ve vodě a dává mu dopomoc či jej opravuje. Výcvik je zaměřen na získání správných návyků pro pozdější kvalitní znalost základních plaveckých způsobů. Děti se učí správně dýchat do vody, správný pohyb nohou či paží, instruktor jim opravuje polohu ve vodě, učí se potápět, orientovat se pod vodou, skákat či padat do vody. Vše probíhá na malém prostoru, kde je možná častá korekce chyb, používá se herní forma nácviku, časté soutěže. Výcvik je pro jejich věk atraktivnější a formy nácviku přiměřenější než na velkém bazénu. Děti by se měly učit bez plaveckých brýlí, protože i adaptace na vodu v očích je součástí základních plaveckých dovedností. Teprve po zvádnutí celého spektra základních plaveckých dovedností je čas pro přechod na výuku do velkého bazénu.

Odeslat dítě předčasně na výuku do velkého bazénu je projev naprosté neznalosti a ignorance základních principů plavecké výuky a je lepší to vždy konzultovat s instruktorem!

Toť otázka, která se dotýká základního principu snad každé lidské činnosti - té trenérské v našem případě ale určitě nejvíce. Když kuchař chce uvařit dobré jídlo či stavitel postavit pěkný a stabilní dům nebo rodiče vychovat dobře své dítko určitě neplatí  čím více - tím lépe. Jídlo bude dobré, když všechny ingredience a technologické postupy přípravy budou  probíhat v optimálním množství i v optimální časové posloupnosti, u stavbaře platí totéž stejně jako při výchově dětí. Jen blázen by si myslel, že maximální péče o výchovu, zájmy, studium i trávení volného času přinese dítěti ten nejlepší užitek. Důsledky takového postupu netřeba rozebírat.

U sportování to však bývá kupodivu jinak. Sportovec chce být nejlepší - silný, vytrvalý, ohebný, obratný, všestranný, psychicky odolný, rychlý, technicky vyspělý, a to pokud možno co nejvíce a ve všech těchto atributech. Chtějí to často trenéři, rodiče i mladí sportovci sami. A tak vidíme honbu, za co nejvyššími tréninkovými dávkami v podobě naplavaných kilometrů, honbu za co nejrychlejšími časy, za maximálním počtem závodů, kde se dají tyto časy zaplavat a získat medaile a limity potřebné pro zařazení do všelijakých sportovních výběrů (SCM, repre atd.). Často děláme my trenéři tu chybu, že se necháme zlákat mimořádným talentem či skvělými sportovními výkony svých svěřenců a v touze "pomoci" jim k ještě lepším výsledkům tréninkové usilí předčasně gradujeme. Vždyť do splnění repre limitu či užšího výběru repre je tak blízko! A tak intenzifikujeme přípravu, zvyšujeme objemy, honíme se za časy o víkendech na závodech. To všechno představuje pro mladého sportovce obrovský stres. Musí nejenom splnit nároky kladené trenérem či rodiči, ale současně obstát ve škole, kde obvykle není pro studijní výpadky příliš pochopení. Život se tak stává už v poměrně mladém věku jen plněním povinností, a to z časti i na úkor dostatečného odpočinku!

Prostě být v něčem nejlepší svádí k tomu dělat pro to maximální maximum!

Jenže vtip je v tom, že to maximum znamená dělat věci ve správné míře, ve správném věku dítěte a správným způsobem. Jen málo trenérů si toto uvědomuje a vydrží odolávat pokušení k možná momentálně rychlejší cestě maximálního maxima! A pak vidíte (zcela proti pravidlům SCM) účast 12tiletého chlapce na soustředění s o dva roky staršími sparingpartnery či výkonnostní stagnaci u ani ne 15tiletých děvčat). Prvním cílem SCM je vytvářet u dětí trvale kladný vztah ke sportování, který by jim vydržel celý život. Nevěřím, že plavat denně ve 12ti letech 10km a více, je ta správná cesta.

Osobně je mi daleko bližší nechat děti do 15ti let i déle postupně zrát, připravovat je na kulminaci sportovního výkonu v pozdějších letech a ne za každou cenu usilovat o reprezentační dres co nejdříve. Je třeba ten mistrovský talent hledat a pečovat o něj, neublížit mu, vzbudit u něj lásku ke sportu, dát mu všestranně dobré základy a zátěž postupně a citlivě zvyšovat. Pokud se v 15ti letech zjistí, že jeho talent je nadprůměrný, pak je okamžik se rozhodovat, zda další čas a energii nasměrovat na sportovní dráhu a stát se vrcholovým sportovcem. Tolik dětských i rodičovských nadějí už bylo zmarněno předčasným tlakem na výkon!

Osobně mě mrzí případ Jiřího Jedličky. To byl plavec - nesporně nějvětší talent, jaký kdy v pardubickém plavání kdy existoval. V dětství byl dobrý, ale do 15ti let žádná hvězda. Občas nějaká medaile na žákovském MČR jestli se nepletu. Rodiče ho hlídali jako oko v hlavě a o nějaká soustředění repre nijak neusilovali. Pak se začal projevovat jeho talent, začal vyhrávat a brzy se stal naší prsařskou jedničkou. Problém byl, že nesnášel zaběhané metody systému našeho českého plavání. Plánovaný počet dnů zatížení, jednotek zatížení, uplavaných kilometrů za rok atd. Skončil v 21 letech jako olympionik unavený psychicky, bez naděje, že se v tomto systému může dále zlepšovat. A tak české plavání přišlo o jednoho z největších národních talentů (uvědomme si, že jeho předchůdce Málek dosahoval vrcholných výkonů kolem 30ti let!).

Na druhou stranu jsem obdivoval odvahu i originalitu trenéra Prokeše, který se jako jeden z mála trenérů u nás dokázal zaběhaným tréninkovým metodám vzepřít a šel svou vlastní cestou. Bral trénink jako proces specializované adaptace a nevěřil, že k zaplavání kvalitní dvoustovky je třeba polykat takové megadávky ve vodě. Důraz kladl na techniku, specializované posilování ve vodě i na suchu a budování energetických zdrojů, které se podílejí na tom kterém finálním výkonu plavce (u jeho svěřenců 50 až 200m). Na trénink vytrvalců neměl nikdy ani čas ani chuť. Své názory se nebál prezentovat na jakémkoli fóru a svými přednáškami na školení trenérů získal i respekt svých kolegů. Bohužel změnit celý systém také nedokázal, a tak podobně jako Jedlička z vrcholového plavání odešel. Dodnes si myslím, že ti dva k sobě měli najít cestu, protože Jirka nemusel ještě skončit a mohl právě pod Prokešovým vedením ještě výkonnostně povyrůst. Případ těchto dvou osobností "od vody" je pro mě ukázkou toho, co znamená optimální optimum v plavecké přípravě! Na příkladu jiné plavkyně, která se pod Prokešovým vedením kvalifikovala dvakrát na olympiádu (Jany Myškové - Klusáčkové), je vidět, že ani několikaletý vrcholový trénink jí plavání neznechutil (plave téměř denně - prostě pro radost).

ETAPY SPORTOVNÍHO TRÉNINKU

Sportovní vývoj dětí se celkem logicky v různých sportech odlišuje. Jinak probíhá ve fotbale, jinak třeba v hokeji nebo gymnastice či plavání. Přesto existují pro všechna sportovní odvětví určité obecně platné zásady, které nám umožňují rozdělit dlouhodobý sportovní proces nebo chcete-li vývoj sportovce na několik etap s přesně vymezenými úkoly, zaměřením obsahu a dle toho uplatňovanými zásadami tréninku. V teorii sportovního tréninku se tyto etapy nazývají:

-  etapa základního tréninku
-  etapa specializovaného tréninku
-  etapa vrcholového (maximálního) tréninku

Etapa základního tréninku

Prvořadým úkolem je celkový harmonický rozvoj osobnosti, upevnění zdraví, podporování přirozeného tělesného a psychického vývoje. Výkon není hlavním záměrem, k němuž se soustřeďuje veškeré tréninkové úsilí, je to perspektivní cíl. Momentálně dosahovaný výkon nelze považovat za jediné kritérium správnosti tréninku, musíme posuzovat celkový stupeň rozvoje v mnohem širším záběru  (všestranný pohybový základ, držení těla, úroveň obratnosti, pohyblivosti, vytrvalosti atd.)

Vytvořit návyk na pravidelný trénink, vypěstovat a posilovat k němu trvale kladný vztah, tréninkovými nároky zvyšovat celkovou odolnost, rozvíjet kladné morální a volní vlastnosti. V souhrnu zatížení musí mít dostatečný podíl všestrannost, jen tak lze z hlediska potřeby rovnoměrného vývoje kompenzovat vliv specializace. Tomu odpovídá velmi široký výběr tréninkových prostředků i střídání prostředí, kde se trénuje. Důraz se klade zvláště na obratnost a všestrannost.

Trénink by měl být co nejpestřejší, jinak se děti na trénink netěší, ztrácejí zájem. Trénink ve specializaci orientovat hlavně na osvojování techniky, jejich správné počáteční ovládnutí. Na první místo nestavíme vysoký výkon dosažený vysokou trénovaností dítěte, ale takový, který je výsledkem především technického zvládnutí procvičovaných dovedností včetně kondiční, taktické i psychické připravenosti.

Osvojit si základní vědomosti o sportu, tj. především o pravidlech, výstroji a jejím udržování, hygieně a pokud je to třeba také jednoduché základy taktiky.

Tato etapa má v dlouhodobém sportovním vývoji mimořádnou důležitost, závisí totiž na ní možnosti tréninku v pozdějších letech. Chybí-li potřebný pohybový základ, perspektiva dalšího výkonnostního růstu se oslabuje. Zmíněná etapa by proto neměla být kratší než 2 - 3 roky, její zkrácení se rozhodně nevyplácí. Chce se zkrátka trpělivost a zase trpělivost. V plavání jde o věk 7-10 let.

 Etapa specializovaného tréninku

Výkon dosud zůstává jakoby v pozadí, klade se jako perspektivní cíl. Z toho plyne, že i soutěžení se nadále chápe jako prostředek zvyšování výkonnosti, úspěch v soutěži nemusí mít rozhodující význam. Pokračuje výraznější orientace na specializovaný trénink. Všestrannost z tréninku zcela nezmizí. Dále vzrůstá zatížení jak co do objemu, tak i v intenzitě - toto zvýšení připadá hlavně na speciální tréninkové prostředky.

Upevňuje se technika i ve složitějších a náročnějších podmínkách. Postupně se zvyšuje důraz na kondiční oblast (rychlostní, vytrvalostní, silové a další schopnosti). Ve větší míře se začíná věnovat pozornost taktické přípravě, jak vědomostem, tak i taktickému jednání. Posiluje se vztah ke sportu jako činnosti, která je s to přinášet uspokojení, avšak není již nezávaznou dětskou hrou, pozvolna by měl nastoupit odpovědnější postoj k tréninkovým povinnostem - má-li být sportování úspěšné, vyžaduje potřebné soustředění a plné úsilí.

Nezbytná je důsledná výchovná práce!!!

I v této etapě, která se časově týká v plavání hlavně  věku 10-15 let, platí do jisté míry některé zásady z etapy základního tréninku. Naváže-li specializovaný trénink na předchozí všeobecný základ, mělo by se to projevit zřejmým výkonnostním vzestupem.

Etapa trvá 3 - 4 roky. Jsou-li talent nebo možnost trénovat omezeny, pokračuje až do ukončení sportovní kariéry. V tomto případě má zvláštní význam uvědomit si, že i bez vrcholové výkonnosti má sport smysl a předčasný odchod je zbytečný. V opačné situaci - u talentovaných jedinců, kteří mají odpovídající motivaci a jsou ochotni podstoupit náročný trénink - se počítá s následnou přípravou, která odpovídá etapě vrcholového tréninku.
V plavání jde o věk cca 11-(14 u děvčat)15 let (chlapci).

Etapa vrcholového (maximálního) tréninku

Cílem je dosáhnout co nejvyšší výkonnosti.

Vysoký výkon vyžaduje trénovat v enormních dávkách, zatížení postupně dosahuje nejvyšších možných hranic v objemu i v intenzitě. Využívají se převážně speciální tréninkové prostředky, ani tady však všestrannost zcela nezmizí, plní důležitou zdravotní a kompenzační funkci. Kondice se rozvíjí nebo udržuje podle požadavků specializace.

Dosáhnout nejvyššího stupně technického mistrovství znamená vysoce stabilizovat příslušné dovednosti a pružně je uplatňovat v nejrůznějších variantách, podmínkách a situacích. Náročnou kondiční a taktickou přípravou s rozšiřováním soutěžních zkušeností dosáhnout vysoké úrovně sportovního mistrovství. Trénink v nejvyšší dosažitelné míře přizpůsobit individuálním zvláštnostem jednotlivých sportovců. Teprve v této etapě přichází na řadu uvažovat o vhodné suplementaci stravy!

Etapa se v plném rozsahu týká jen těch sportovců, kteří v průběhu minulých let prokázali a rozvinuli patřičný talent.

Tato etapa završuje dlouhodobou sportovní činnost, znamená v nejširším smyslu vystupňovaný trénink (co do náročnosti takový, jako nikdy předtím). Týká se prakticky už biologicky dospělých a vybraných talentovaných jedinců s ohledem na jejich biologický věk a projevený talent, tedy věkového období, kdy tělesná a mentální vyspělost už umožňuje stupňovat zatížení až do individuálně nejzazších hranic. V této souvislosti je třeba připomenout, že maxima trénovanosti se nedosahuje (až na výjimky) dříve než po 19.-20. roce.

V plavání od 14ti(16ti) let – 19ti až 30ti let.

V plavání jde o věk od 14ti(děvčata) až 16ti let(chlapci) – 19ti až 30ti let.

Některé oddíly a jejich trenéři tyto zásady v honbě za co nejlepšími výsledky nedodržují a velmi promyšlenými motivačními prostředky nutí děti trénovat denně ohromné dávky. Dělají tak z dětí nástroje uspokojení svých neukojených ambicí. Bohužel často se tak děje za nečinného přihlížení jejich rodičů či dokonce s jejich aktivní podporou!

Vyzivamladychkanoistu.doc (99 kB)

Totéž platí samozřejmě i u plavců s tím rozdílem, že vrcholový sport u plavání začíná o pár let dříve něž u kanoistů. Plavci se mnohem dříve v objemu i intenzitě tréninku přibližují dospělým - často už v žákovském věku (hlavně děvčata). Žádný odborný výživový poradce s čistým svědomím u mládeže do 15ti let nikomu nedoporučí užívat proteinové přípravky či jiné stimulanty růstu svalové hmoty. Na místě jsou pouze gainery s obsahem proteinů do 20%, promyšlený dobře sestavený jídelníček a rozumně dávkované iontové nápoje.

Častěji se užívá pojmu trénovanost. Každý asi ví, co to znamená. Obecně je to schopnost optimálně reagovat na fyzické zatížení ve sportovní činnosti, tzn. snášet relativně velký objem i intenzitu zatížení a dokázat rychle regenerovat. Není to vlastnost vrozená, ale samozřejmě  získaná pravidelným tréninkem. Trénovanost je buď obecná (viz výše) nebo speciální (schopnost optimálně reagovat na cílené speciální adaptační podněty). Jinou trénovanost potřebuje sprinter, jinou středotraťař jinou vytrvalec bazénový, a ještě trochu jinou dálkový plavec. Jinou má také atlet, plavec či fotbalista nebo boxer.

Ale co je to trénovatelnost?

Někteří sportovci dobře reagují na tréninkové podněty. Mají schopnost se rychle učit novým technickým dovednostem, korigovat techniku plavání dle pokynů trenéra, umí se na trénink dobře koncentrovat, jsou ukáznění, mají pravidelnou docházku, spolupracují celoročně s trenérem. Takový sportovec je dobře trénovatelný a je s ním radost spolupracovat, protože to přináší výsledky a tím i uspokojení pro svěřence i trenéra. Je to dobře vynaložený čas a energie!

Na druhou stranu jsou sportovci-plavci špatně trénovatelní. Na trénink sice docházejí, někdy i pravidelně, ale plavou mechanicky, bezmyšlenkovitě, trenérovy pokyny zůstávají nerealizované, k žádnému viditelnému vývoji techniky ani trénovanosti nedochází. Dochází na trénink "do společnosti", která jim vyhovuje, kam se jdou rozptýlit a pobavit. To se samozřejmě odráží i na výsledcích.

Usilovat o sportovní mistrovství mohou pouze plavci z první skupiny. Tam má vynaložené úsilí a čas svoji návratnost v podobě úspěchu!

Téměř v každém krytém bazénu existuje plavecká škola, která by měla poskytovat jak kurzy základního a zdokonalovacího výcviku pro školní mládež, tak i odpolední kurzy pro zájemce z řad veřejnosti. Nejinak je tomu i v aquaparku v Pardubicích. Kromě plavecké školy se výuce plavání v různé míře věnují ještě plavecké kluby na bazénu působící. Úroveň výuky v těchto zařízeních může být značně rozdílná, dokonce je rozdílná i u jednotlivých instruktorů v rámci jednotlivých organizací. Jednoznačně upřednostnit nějaký klub nejde. Nejlepší je vždy získat nějaké reference od lidí, jejichž děti už mají v bazénu nějaké zkušenosti nebo od známých, kteří na bazénu či v klubech a plavecké škole pracují. Velice doporučuji rodičům, aby všude kde je to možné, absolvovali začátky plaveckých kurzů se svými dětmi na tribuně a pozorovali, jak výcvik probíhá. Sledujte jak instruktor při výuce postupuje, zda dodržuje bezpečnost, zda správně děti motivuje, zda jim zadává přiměřené úkoly, zda jim poskytuje dostatečnou zpětnou vazbu - tedy chválí a opravuje je, zda jim srozumitelně věci vysvětluje a správně ukazuje, zda volí přiměřené výukové pomůcky a prostředky - formy výuky, zda děti nejsou přetěžované nebo naopak nesedí zbytečně moc u bazénu, zda mají prostor i pro různé hry a soutěže a zda na plaveckou výuku chodí rády. Ze zkušenosti vím, že i rodič neodborník, který výuku poctivě sleduje, dokáže odhalit určité nedostatky ve výuce a případně se rozhodne poskytovatele těchto služeb změnit. Pokud se to provede včas, je to ještě bezbolestné (např. o pololetí) a může to přispět k větší spokojenosti dítěte i rodičů. Tam, kde už jde o dítě registrované v oddíle a zvyklé na určitý režim, kamárady a instruktora je každá taková změna obtížnější.

Obecně v žactvu platí, že děti se zlepšují nejen pravidelným tréninkem, ale i tím jak rostou a sílí. To najednou přestává platit u děvčat na konci žákovského a začátku dorosteneckého věku. Přestává fungovat faktor růstu nebo dokonce funguje negativně. Děvčata přibírají na váze i přestože trénují, mění se jejich tělesné parametry zkrátka dostávají jiné tvary. Jen málokterým tyto změny prospívají. Záleží hodně na genetickém vybavení. Je to období těžké zkoušky. Mnohdy se dostavuje tzv. výkonnostní plató - to znamená, že se růst výkonnosti zastaví či dokonce dochází k jejímu poklesu. To děvčata často natolik demotivuje, že je sport přestává bavit a mnohdy dokonce s plaváním končí nebo přecházejí na méně náročnou formu tréninku. Vždyť do jejich světa vstupují úplně nové faktory i potřeby! U chlapců toto období přichází podstatně později (o 2-4 roky). Přeci jenom muži to fyzické vyspívání mají poněkud pomalejší!

Zatímco v dětství se děti často lepší v průběhu roku závod od závodu - a to je neustále motivuje k tréninku, v období adolescence je to složitější. Je daleko větší rozdíl mezi výkonností v přípravném období a v hlavním závodním. Větší část roku probíhá přípravné období (jakási etapa zbrojení) pak přichází období závodní (tam se bojuje o osobáky, limity, překonávají se rekordy). Obě období se svojí náplní velice liší. Sportovec musí několik měsíců tvrdě makat a věřit, že se mu podaří správně vyladit formu a svá maxima v poměrně krátkém období závodním vylepšit. Pokud přípravné období nevyjde (marodění, zranění, špatný tréninkový plán), může být půlroční příprava zmařena. Když se to např. 2x zopakuje, sportovec za rok neudělá žádný výkonnostní pokrok a jeho motivace je oslabena. Tady záleží na umění trenéra příčiny stagnace vysvětlit, nalézt východisko a motivovat svěřence k další, často ještě tvrdší práci. Že to často nevychází je jasné. Vždyť je tolik jiných snadnějších druhů zábavy! I studium bývá často překážkou. Tady opravdu záleží na cílevědomosti , na reálném odhadu schopností plavce tak, aby tréninková práce nebyla dlouhodobě bez očekávaných výsledků. Dobří trenéři si dokážou častěji vybrat správné typy plavců a svým působením dokáží získat plavcovu důvěru. Že to je čím dál složitější je pochopitelné!

Jak už bylo výše uvedeno systém dálkového plavání v ČR nemá ve světě obdoby. Je to dobře nebo špatně?

1. Zatímco pravidla FINA jasně říkají, že závodění v otevřených vodách je jen pro plavce 14ti leté a starší, u nás se plave ČP dálkového plavání již od 10ti let, vyjímkou nejsou ani mladší děti. Je to zcela v rozporu s etickými a zdravotními požadavky, která jsou pravidly FINA  deklarovány. U nás je dálkové plavání v rukách nadšených amatérů, kteří si vytvářejí pravidla svá, což nemá v jiném sportovním odvětví obdoby. Neexistuje jiný národní plavecký svaz (jiného státu na světě), který by něco takového povolil. Neexistuje u nás jiný vytrvalostní sport, který by tak hrubě porušoval pravidla pro závodění mládeže!

2. Raritou je, že u nás v ČR startují v plaveckých maratonech děti od 15ti let. Stačí se podívat do výsledkové listiny letošních Račic, kde trať 20 km plavali:

v ženách (od 19ti let) - 2 plavkyně 20 a 22 let

                                 1 veteránka 37 let

a dále                         3 patnáctiletá děvčata roč.99

                                  2 šestnáctiletá roč. 98

                                  4 sedmnáctiletá roč. 97

Místo aby svazové orgány dohlížely na dodržování zásad závodění mládeže, tak ještě start dorostu podporují.

Vždyť by bylo trapné kdyby na startu byly pouhé dvě či tři ženy, s kým by pak závodily? A hlavně o čem by se oslavně psalo? Tady nějaká regulace svazových funkcionářů naprosto selhává. Naštěstí je většina trenérů v oddílech rozumných a na tyto akce své svěřence nevysílá.

 v mužích doplavalo letos v roce 2014 z 18ti závodníků 15:

 5 dorostenců (1x 15tiletý, 3x16tiletý, 1x18tiletý)

 5 veteránů nad 40 let

 5 mužů do 25ti let

- situace o něco lepší než v kat.žen, ale stále tragická.

Na této "královské distanci" se možná už příští rok plavat nebude, protože nadšení funkcionáři chtějí příští rok trať ještě o 5km protáhnout! Věřím, že startovat bude opět ten, kdo si troufne bez ohledu na věk.

3. Zatímco min. teplota vody pro závodění v otevřených vodách je dle FINA 16st.C, naši tvůrci českých pravidel stanovili hranici na 14 st.! Připadá mi to podobné jako bychom si českými pravidly např. stanovili, že můžeme vlnit po startu a po obrátkách nikoli pouhých 15m, ale rovnou 20m! Vždyť v Česku nejsme žádní troškaři.

4. Místo aby náš "jedinečný" systém DP produkoval úspěšné dálkové plavce na mezinárodní úrovni, dělají naši reprezentanti (až na čestné vyjímky) na mistrovských mezinárodních mítincích svými umístěními na konci startovního pole jen ostudu (viz letos MEJ a ME). Finance na úhradu těchto "výletů" pak chybí skutečně talentovaným juniorským reprezentantům, kterým větší mezinárodní zkušenosti díky nedostatku peněz chybí.

Mladí vytrvalci, kteří mají výkonnostní růst v bazénu teprve před sebou, se tak předčasně specializují na DP a místo prázdninového odpočinku po náročné bazénové sezoně polykají tréninkové a závodní kilometry v otevřených vodách. Jde jim totiž o body do ČP a čím delší trať - tím víc bodů! Jejich vývoj se tak pro bazénové plavání předčasně zastavuje. Učíme je plavat dlouho, ale relativně pomalu! Naštěstí opět můžeme podotknout, že trenérů a oddílů zapojujících se do těchto aktivit není příliš.

5. Není ale všechno špatně! Dálkové plavání včetně ultramaratonů má v našem sportu své místo a stojí za to ho podporovat! Hluboce smekám jak před našimi skutečně vrcholovými dálkovými plavci v nejlepších závodnických letech, tak před mnoha veterány, jejichž počet na těchto tratích roste a jejichž výsledky jsou víc než pozoruhodné. Jsem toho názoru, že vytrvalostní plavání, zejména pravidelně prováděné, je jedním z nejlepších celoživotních sportovních aktivit. Důvody jsou známé. Tady bych spíše viděl možnosti dalšího rozvoje a rozšíření počtu pravidelně plavajích a soutěžících sportovců tak, jak je tomu např. v sousedním Rakousku. Jako máme "běhy mimo dráhu" tak bychom ještě ve větší míře mohli "plavat mimo dráhy". Mezi masou takových "hobíků" by se tu a tam mohli vyskytovat nějací bazénoví plavci, kteří potřebují získat zkušenosti pro mezinárodní závody v otevřených vodách. Být dobrý vytrvalec v bazénu je dnes pro úspěch na mezinárodní scéně podmínkou, ale přeci jenom má taktika závodění v DP svá specifika a ty je třeba někde natrénovat.

6. FINA ve své preambuli deklaruje kromě jiného i princip odbornosti. Nadšený amaterismus, jak známo, totiž mnohdy nadělá víc škody než užitku! Nechť mi dotčení pánové prominou.

7. Jako vzorový model propagace plavání na otevřených vodách pro všechny kategorie se mně jeví počin Aleše Ruckého z SCPAP s jeho Pardubickým plaveckým pohárem, který nabízí pravidelné ověřování výkonnosti jak nejrůznějším hobíkům, tak i výkonnostním plavcům během letního období. Takovéto regionální akce z kat. "sport pro všechny" jsou opravdu hodné následování.

Na slovíčko s trenérem (… a předsedou KVSPa)

Tak jaké jsou pocity na začátku sezony?

Velmi smíšené, spíše převažuje zklamání.

???

Končili jsme v polovině července naši nejúspěšnější sezonu. Během roku jsme získali 5 mistrovských titulů a mnoho dalších medailí na MČR žactva a dorostu. Měli jsme i dvě  finále  A  na MČR dospělých. Kolektiv, který jsem šest let  budoval  dozrál  a naše společná práce měla začít přinášet ještě výraznější výsledky.

Proč měla začít, do té doby snad nepřinášela?

Ale ano, i v žákovském věku jsme každoročně vozili nějaké medaile z celostátních mistrovských soutěží či olympiád mládeže. Myslím, že vzhledem k počtu našich členů jsme byli v tomto směru nejefektivnějším plaveckým klubem nejen ve VČ oblasti, ale možná i v ČR. A to jsem to dělal při zaměstnání. Věřil jsem, že při plném nasazení by to bylo ještě lepší.

Jak jste si představoval další vývoj klubu?

Vzhledem k tomu, že jsem téměř veškerou práci kolem klubu zajišťoval sám, musel jsem se rozhodnout, zda jsem schopen ji dále zvládnout při zaměstnání nebo se pokusit se nějak profesionalizovat a institucionalizovat.

???

Jak známo pracoval jsem jako učitel v Chocni a denně dojížděl do zaměstnání. Stihnout přitom obě činnosti znamenalo vražedné pracovní tempo od ranní 6. hodiny do 20. hodiny večerní s minimálními pauzami během dne. V takové zátěži se nedá dlouho vydržet a někde se to musí projevit. Nejvíce asi strádala rodina, znát to bylo i na mé iniciativě ve škole a sám jsem se cítil ke konci úplně vyčerpaný.

Jelikož jsem si děti připravoval velice pečlivě, především je učil budování správných sportovních návyků, technickým dovednostem a výkony jsme dosahovali spíše na základě všestranně budované kondice než nějakým intenzivním či objemovým tréninkem, věřil jsem, že některé děti jsou připraveny dále výkonnostně růst i ve středoškolském věku. Musel jsem si ale vybrat buď škola  nebo sport.  Oboje najednou dělat dále nešlo.

A to jste měl vymyšleno jak?

Děti z mé skupiny začínají přecházet na střední školy. Hodně z nich uvažovalo o studiu na Sportovním gymnasiu v Pardubicích. Měli jsme a máme juniorské reprezentanty, někteří zůstali těsně před branami. Byla to tudíž celkem logická volba. Jediné, co bylo proti, to byla současná výkonnostní úroveň plavecké sekce této školy, která během posledních let značně poklesla. Ani já ani rodiče jsme neměli důvěru dát tam děti za těchto okolností studovat. Ucházel jsem se tedy o místo alespoň na půl trenérského úvazku a chtěl jsem se pokusit s dětmi z našeho klubu obnovit zašlou slávu plavání na této škole.

Jak se na to tvářilo vedení školy?

Ve škole se měnil ředitel, zřizovatel příliš nespěchal se jmenováním nového. V červnu bylo dost pozdě na to dělat nějaké pracovně-právní kroky, aby se můj příchod na školu stihl včas připravit. Ve škole panovalo asi půl roku jakési provizorní řízení. Starý ředitel už od února neřediteloval a nový ještě nebyl ustanoven. Rodiče žáků, kterých se přechod na tuto školu týkal, začali být nervózní. Věnovali spoustu času i prostředků a nechtěli jít do takové nejistoty. Náš nejlepší plavec – dorostenecký mistr republiky si raději vybral stejnou školu v Brně, která za těchto okolností byla určitě větší jistotou pro zabezpečení jeho dalšího sportovního růstu. Současně odešla i další naše talentovaná plavkyně na tuto školu částečně ze stejných důvodů podpořených ještě problémy s dojížděním do Pardubic. Nové vedení pardubického sportovního gymnasia potřebu změny v plavecké sekci chápe, ale nemá v současné době schopnost operativně reagovat.

Takže jste vy i váš klub lapidárně řečeno v pěkné  bryndě  asi, že?

Ano, jsou to těžké rány. Zaměstnání jsem ukončil díky dohodě se zaměstnavatelem z organizačních důvodů. To mi poskytuje určitý manévrovací prostor.

A jak na to reagují rodiče?

Různě. Někteří jsou v tuto chvíli určitě rádi, že si budoucnost svých děti určili sami, někteří jsou novou situací zaskočeni. Hodně napoví další vývoj, zda ti, co volili změnu, budou s novými působišti svých dětí spokojeni či budou nostalgicky vzpomínat.

Nebylo by řešením KVSPa spojit např. s SCPAP?

Nemyslím si to.

Mohl byste uvést důvody?

Samozřejmě mohl, ale to je na samostatný rozhovor.

Tak tedy nashledanou někdy příště!

Etický kodex sportovního trenéra

ÚVOD

1. Etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sportovního trenéra mužského i ženského pohlaví (dále jen trenér). Schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality práce se sportovci.
2. Etika se neomezuje jen na dodržování psaných pravidel. Obsah pojmu etika zahrnuje rovněž správné postoje mezi sportovci, trenéry, realizačními týmy, rozhodčími, diváky a novináři. 
3. Etikou rozumíme také duchovní orientaci, která je základem pro chování každého člověka, trenéra nevyjímaje.
4. Etické jednání vychází mj. ze schopnosti vcítit se do pozice druhého a podle toho také jednat.
5. Etický kodex sportovního trenéra je dokumentem, který je závazný pro členy Unie profesionálních trenérů (dále UPT) a podpis pod jeho obsahem je jednou z podmínek vstupu do UPT. Členové UPT svým podpisem dávají najevo své ztotožnění se s obsahem etického kodexu sportovního trenéra.

I. OBECNÉ ETICKÉ ZÁSADY

1. Trenér respektuje jedinečnost každého sportovce bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení.
2. Trenér respektuje právo každého sportovce na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva u druhých osob při realizaci společného cíle.
3. Trenér pomáhá sportovcům a týmům svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich sportovním i osobnostním rozvoji v jednotě s pravidly fair play.
4. Trenér musí při vykonávání trenérské činnosti dávat přednost své profesionální odpovědnosti před soukromými zájmy.
5. Trenér vykonává každodenní činnost na nejvyšší možné odborné úrovni.
6. Profesní etika trenéra je neslučitelná s šířením urážek, pomluv nebo nepodložených obvinění sportovců a sportovkyň (dále jen sportovců), svých kolegů, sportovních orgánů, klubů i kohokoli jiného.
7. Člen UPT se musí chovat tak, aby svým jednáním nediskreditoval ani nepoškodil prestiž trenérského povolání.
8. Povinností člena UPT je vyvarovat se všeho, co se neslučuje s etickou normou chování a co může ve sportovní veřejnosti zavdat důvod podezírání z předpojatosti či neobjektivnosti.
9. Trenér je svým chováním příkladem pro své svěřence
10. S vykonáváním činnosti sportovního trenéra je neslučitelné korupční jednání či podvodné jednání jiného druhu.
11. Trenér nezkresleně prezentuje svou práci v médiích a na veřejnosti
12. Trenér s platnou trenérskou smlouvou s klubem, svazem, resortním centrem nesmí být současně smluvním agentem hráče či spolupracovníkem agentury zastupující hráče.

II. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA VE VZTAHU KE SPORTOVCI

1. Trenér vede sportovce k vědomí odpovědnosti za sebe samé.
2. Trenér jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých svěřenců.
3. Trenér pomáhá rozvíjet potenciál sportovců podle svého nejlepšího vědomí a svědomí 
4. Trenér dbá vedle důrazu na výkon a výsledek rovněž o zdraví sportovců.

III. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA KE SVÉMU ZAMĚSTNAVATELI

1. Trenér odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazků k jeho zaměstnavateli.
2. Trenér se ve své každodenní praxi snaží ovlivňovat pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve prospěch společného cíle se zaměstnavatelem.

IV. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA KE SVÝM KOLEGŮM

1. Trenér respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů, i v případě, že se s nimi neztotožňuje.
2. Trenér respektuje znalosti, zkušenosti a výsledky svých kolegů a ostatních odborných pracovníků, vykonává a prohlubuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu trenérské odbornosti.
3. Kritické připomínky k názorům či činnosti svých kolegů vyjadřuje v takových situacích a takovým způsobem, aby neposkytl třetím osobám možnost posuzovat činnost kolegů v nesprávných souvislostech.
4. Trenér se vyhýbá kritice svých kolegů v médiích.

V. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA VE VZTAHU KE SVÉMU POVOLÁNÍ A ODBORNOSTI

1. Trenér dbá o udržení a zvyšování prestiže svého povolání.
2. Trenér se snaží o udržení, resp. zvýšení vlastní odborné úrovně, celoživotním vzděláváním, využíváním znalostí a dovedností svých kolegů a jiných odborníků či praktiků případně uplatňování nových přístupů a metod.
3. Trenér se snaží se působit na to, aby trenérskou profesi neprováděli nekvalifikovaní jedinci. 
4. Trenér spolupracuje na vzdělávání trenérů, své znalosti a dovednosti dává ve prospěch celé trenérské obce.

VI. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA VE VZTAHU K ROZHODČÍM

1. Trenér respektuje rozhodčí jako neoddělitelnou součást sportovního klání a vede tak i své svěřence a spolupracovníky.
2. Trenér nenechá bez povšimnutí výkony rozhodčích, u nichž může prokázat jejich účelovost a důkazy otevřeně předloží oprávněným složkám.

VII. PRAVIDLA ETICKÉHO CHOVÁNÍ TRENÉRA VE VZTAHU K SOUPEŘI

1. Trenér dává veškeré své znalosti, dovednosti, kreativitu a invenci ve prospěch cíle s vědomím plného respektu vůči soupeřům a v mezích vytýčených pravidly daného sportu.
2. Trenér uznává soupeře jako entitu, kterou se snaží překonat či porazit pouze způsoby vytýčenými pravidly daného sportu.
3. Trenér má ke svým soupeřům respekt také mimo sportovní zápolení.